Kimona z Kjóta: mizející krása

1. 9. - 30. 10. 2026
katalog k výstavě (PDF)
video k výstavě (YouTube)

Výstava soukromé sbírky japonských kimon, kabátků haori a pásů obi

U příležitosti 30. výročí partnerství měst Praha a Kjóto, ve spolupráci s Japonským informačním a kulturním centrem při Velvyslanectví Japonska v ČR

Kde: Japonské informační a kulturní centrum, Hellichova 1, Praha 1 (pro vstup je nutné zazvonit)

Kdy: od 1. září do 30. října v pracovní dny 9.00–12.30, 13.30–16.30, zavřeno 21. a 28. 9. a 28. 10.

Kurátorka a autorka sbírky: Denisa Hejlová
Design výstavy: Zuzana Kollmannová
Asistentka: Daniela Hejlová

Poděkování

Media Lab FSV UK a Petru Hamšíkovi, autorovi doprovodného videa
Adéle Tůmové (Náprstkovo muzeum), Patricii Vitvarové a Ireně Hosoda Višňovské z JICC, Misao Ito

Anotace výstavy

Sbírka, kterou výstava představuje, vznikala postupně od roku 2000, kdy Denisa Hejlová koupila v Japonsku své první kimono: svatební, s ručně malovanými pávy, symbolem štěstí. Od té doby přibývaly další kusy zakoupené na bleších trzích a v obchodech se starým textilem, nejčastěji na Oedo Antique Market v Tokiu nebo na trhu před svatyní Heian v Kjótu, městě, které patří k nejvýznamnějším centrům japonského textilního a hedvábnického řemesla.

Po šestadvaceti letech sbírka čítá desítky kusů. Doplňuje ji také část sbírky paní Misao Ito z Tokia, díky níž se zde setkávají kimona ze dvou různých částí Japonska a z dvou různých generací.

Autorkou sbírky je docentka Denisa Hejlová, vedoucí Centra pro strategickou komunikaci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, která v Japonsku studovala v letech 2005–2006. Dlouhodobě se zajímá o oblast módy a odívání a na FSV (ve spolupráci s UMPRUM) vyučuje například předmět Marketing módních značek. V současnosti předsedá Czech Japan Alumni Club, klubu bývalých studentů a absolventů japonských univerzit, který funguje pod záštitou Japonského informačního a kulturního centra Velvyslanectví Japonska v České republice.

Co uvidíte

Výstava představuje celkem devadesát objektů, mezi nimi třináct kimon, jedenáct kabátků haori, patnáct pásů obi, letní kimona jukata a další doplňky. Mezi vystavenými kusy vyniká několik zvláštních exponátů.

Zvláštní pozornost si zaslouží nejformálnější typ kimona ve sbírce, takzvané kurotomesode, opatřené pěti rodovými znaky a ruční malbou výjevu z divadla nó. Na kimonu je zachycena nebeská bytost tennin. Rybář našel u borovice zavěšené její kouzelné péřové roucho hagoromo. Bez něj se bytost nemohla vrátit do nebe. Rybář jí však roucho nechtěl jen tak vrátit a žádal za to odměnu. Nakonec souhlasil s jeho navrácením a výměnou mu bytost zatančila posvátný tanec. Tento příběh je námětem hry divadla nó s názvem Hagoromo (překlad nejspíše jako Péřové roucho).

Další specialitou je bohatě zdobené kimono typu furisode s dlouhými splývavými rukávy, tradičně určené mladým neprovdaným ženám. Takové kimono se nosilo při slavnostních příležitostech, například při oslavě dosažení dospělosti nebo při svatebních obřadech. Délka rukávů je jedním ze znaků souvisejících s typem a formalitou oděvu. Na vystaveném kuse se snoubí ruční malba se zlacením a bohatou barevnou paletou. Objevují se na něm motivy kosatců, chryzantém a ptáků, což svědčí o vysoké řemeslné náročnosti jeho zpracování. Toto kimono je nejdražší položkou ve sbírce. Pochází z Kjóta, bylo nakoupeno v obchodě se starožitnými kimony a stálo v přepočtu přibližně osm tisíc korun.

Třetí zajímavostí je bavlněná jukata z moderního módního řetězce Uniqlo. Ta byla zakoupena nová před dvaceti lety a od té doby je pravidelně používaná a praná. Přestože byla již v době nákupu velmi levná (stála asi dvě stě korun), její materiál je natolik kvalitní, že dvě dekády přežil bez úhony a stále si zachovává i barevnost, imitující tradiční tmavě modré zdobení barvou indigo.

Kimona z Kjóta

Kjóto bylo významným centrem japonské textilní výroby už od raného středověku. Po založení císařského sídla Heian-kjó zde vznikla poptávka po honosných a bohatě zdobených látkách určených pro císařský dvůr a aristokracii. Charakteristickou podobu získala kjótská tkalcovská tradice po Óninské válce na konci 15. století. Řemeslníci, kteří během konfliktu opustili město, se po jeho skončení vrátili zpět a usadili se v části města, kde předtím tábořilo takzvané západní vojsko, japonsky Nišidžin. Tato čtvrť dala jméno tkalcovské tradici Nišidžin-ori, jejíž výroba dodnes zahrnuje řadu řemeslných kroků, od barvení hedvábných nití přes návrh vzoru až po samotné tkaní na žakárových stavech, přičemž každý krok má svého specializovaného mistra. Právě zde vznikaly nejluxusnější brokátové obi se zlatou a stříbrnou nití, jaké jsou i součástí této sbírky.

Svět kjótského a ósackého hedvábnictví krásně zachytil japonský spisovatel Džuničiró Tanizaki v románu Sestry Makiokovy (1943–1948), kde rodina hlavních hrdinek podniká právě v oblasti kimon. Kjóto v knize funguje jako místo výletů za třešňovými květy i jako estetický ideál – mizející staré Japonsko, kontrastující s postupně se prosazující západní módou a životním stylem. Mladší ze sester sní o studiu módního návrhářství ve Francii, zatímco starší dodržují tradice do posledního detailu. Podobné napětí mezi zanikající tradicí a novým světem je jádrem i této výstavy.

Proč kimona mizí

Kimono v japonštině doslova znamená "to, co si oblékáme". Není to ale pouhý oděv, nýbrž zhmotnělá paměť řemesla, rodinných vztahů a estetické kultury, která se v Japonsku formovala po staletí, od dvorské módy období Heian až po dnešní svátečně nošenou podobu.

S proměnou životního stylu a stárnutím generace, pro kterou bylo kimono běžnější součástí života, mizí tento oděv především z každodenního šatníku. Nošení kimona je totiž poměrně složitá záležitost, vyžaduje znalost přesného postupu oblékání, řadu doplňků, a nenabízí takové pohodlí jako moderní pružné materiály. Kimona se navíc obtížně čistí, perou a uchovávají. Kimona starších generací, zejména ta zakoupená ve druhé polovině 20. století, se proto dnes běžně ocitají na bleších trzích za zlomek své původní hodnoty: haori lze v Japonsku dnes pořídit klidně za pár set korun. Část populace, která tato kimona běžně nosila a opatrovala, ubývá, a s ní i tradice šatníku předávaného mezi generacemi. Cenné, ručně zpracované kusy se tak paradoxně objevují vedle laciné běžné módy, v lepším případě na bleším trhu, v tom horším případě dokonce na skládce.

Nový život starých kimon

Přesto ne všechna kimona čeká zapomnění. Mnohá se dnes daří zachránit a přetvořit: japonské dílny je recyklují a proměňují ve sportovní obuv, kabelky nebo módní doplňky, aby daly hedvábným látkám nový smysl, byť už ne v jejich původní podobě. Tento přístup autorka sbírky vnímá jako inspirativní, ne jako ztrátu, ale jako pokračování tradice v nové formě, podobně jako to po staletí dělali sami Japonci i s jinými cennými materiály.

Výstava tak otevírá i širší otázku udržitelnosti módy a takzvané pomalé módy, slow fashion: jaký význam mají pro současného člověka ručně zpracovávané hedvábné oděvy v době, kdy na globálních trzích slaví úspěchy řetězce ultrarychlé módy typu Shein, produkující levné oděvy na bázi ropy?

Dotkněte se historie

Na rozdíl od jiných výstav si návštěvníci budou moci na vybrané exponáty i sáhnout a dotknout se kvalitních hedvábných materiálů, aby získali také taktilní vjem, který digitální prezentace ani umělá inteligence stále nedokážou nahradit. U některých exponátů budou zobrazeny i ceny, za které byly nakoupeny v roce 2026, aby si návštěvníci mohli udělat představu o dnešní hodnotě těchto kusů na sekundárním trhu.

Kimona ze sbírky Misao Ito

Cenným doplněním výstavy jsou i osobní vzpomínky Misao Ito, jejíž sbírka výstavu obohacuje.

Nezpracovaná hedvábná látka určená pro šití kimona se japonsky nazývá tanmono: právě v této podobě dostávala Misao Ito svá kimona darem od matky a od dvou zámožných tet z matčiny strany, například jako dar k oslavě dvacátých narozenin nebo k zásnubám. V mládí jí matka kupovala novou látku pravidelně o Novém roce. Samotné šití pak svěřovala profesionální krejčové, přičemž kimona se navzdory zdánlivě jednotnému střihu vždy šila na míru: šířka v pase i délka rukávu se u každého kusu lišily podle postavy nositelky. Jak Misao Ito vzpomíná, „moje druhá sestra je štíhlá, takže jsou její kimona užší a já si je nemohu půjčovat. Se sestrou z Jokohamy si však kimona navzájem půjčujeme, rozdíl ve výšce postavy nevadí".

V mládí, přibližně od roku 1980 po dobu deseti let, patřilo nošení kimona k běžnému životu: oblékala si je na hodiny ikebany, během prvních tří dnů nového roku, na třídní srazy, večírky i na svatbu přítelkyně. V posledních letech si kimono obléká především u speciálních příležitostí, jako jsou svatby.

Ke sbírce patří i rodový znak (kamon), který se v rodině podle jejích slov předává beze změny po generace, byť jeho přesný význam a čtení se dnes už v rodině nedochovaly.

Misao Ito dříve pracovala ve státním podniku zaměřeném na propagaci hedvábí a dodnes se věnuje vzdělávání studentů z celého světa, které ubytovává u sebe doma. Její domov zná i několik českých rodin, s nimiž je Misao Ito stále v kontaktu.

Kimono jako systém znaků: historie a estetika

 Vývoj kimona byl dlouhý a ovlivňovaly jej různé podoby odívání přicházející z pevninské Asie. Významné podněty přinesly zejména kontakty s Čínou v období Nara (710–794), kdy Japonsko intenzivně přejímalo prvky dvorské kultury dynastie Tchang. ąOd této doby datují historikové módy přímého předchůdce dnešního kimona. V následujících stoletích se ale japonský styl odívání od čínského vzoru zásadně osamostatnil: v období Heian (794–1185) vznikla svébytná japonská estetika oblékání a významnou roli v dalším vývoji sehrál kosode, původně oděv s užšími rukávovými otvory, který se postupně začal nosit i jako svrchní šat. Právě z vývoje kosode se postupně formovala současná podoba kimona. Jeho základní konstrukce z pravoúhlých pruhů látky umožnila vytvořit oděv z charakteristickou rovnou siluetou. V období Edo (1603–1868) se kimono stalo rozšířeným oděvem různých společenských vrstev a zároveň se dále rozvíjela móda jeho vzorů, barev a způsobů nošení. Kimono je tak jedním z mála národních či regionálních oděvů světa, který se dodnes skutečně nosí a zůstává přitom naprosto svébytný. Jeho základní forma se v jádru neměnila po staletí, a právě proto se v něm mohl vyvinout nesmírně propracovaný a sofistikovaný systém znaků.

Kimono lze v tomto smyslu číst podobně, jako francouzský teoretik Roland Barthes chápal módu obecně: jako systém znaků, který funguje podobně jako jazyk. Barthes tuto myšlenku rozpracoval ve svém klíčovém díle Systém módy (Système de la mode, 1967), kde ukázal, že každý prvek oděvu, ať už střih, barva nebo detail, může nést určitý význam, podobně jako slovo nese význam ve větě. Sám se sice ve své knize soustředil hlavně na to, jak o oblečení píší módní časopisy, ne na skutečně nošené kusy látky, ale jeho základní myšlenka, že oděv lze "číst" jako zprávu, se dá výborně použít i na kimono samotné. U kimona se totiž dá podobně "dekódovat" barva, délka rukávu i použité motivy, a to vše by mělo odpovídat tomu, kdo kimono nosí: věku ženy, tomu, zda je vdaná nebo svobodná, i regionu, odkud pochází. Bohatě zdobené kimono s dlouhými rukávy, furisode, je tradičně spojováno s mladými neprovdanými ženami, zatímco vdané ženy k formálním příležitostem sáhnou po kimonu s kratšími rukávy a s jinou symbolikou. Zároveň by ale každé kimono mělo reprezentovat osobitý vkus a styl jeho nositelky.

V tom se kimono zásadně liší od západní módy. Evropská móda po staletí akcentovala pas, často za cenu drastických zásahů, jako byla korzetáž, a výstřih, s výjimkami jako empírový styl v 19. století, který pasovou linii posunul nahoru pod ňadra. Kimono naopak pas zcela potlačuje: pás obi ho pevně sevře do jedné linie, tělo se tak opticky narovná do jednoho sloupce a pozornost se přesune na rukávy. Tvar písmene T, který kimono vytváří, je naprostým opakem přesýpacích hodin, jaké proslavil například Diorův styl "new look" z roku 1947. I to, co je vnímáno jako atraktivní, se tak do jisté míry obrací: zatímco evropská móda často pracovala s výstřihem a dekoltem, v tradiční japonské estetice ženského odívání u hraje podobnou roli šíje. Míra, jakou kimono šíji odhaluje, může ovlivňovat, jak "svůdný" dojem oděv vytváří.

Odlišná je i práce s barvou: kombinace, které Evropan vnímá jako sladěné, mohou v japonském kontextu fungovat úplně jinak, a naopak. Japonsko má navíc bohatou tradici symbolů, které se na kimonech objevují: květiny, ptáci a další motivy. Může se zdát, že se stále dokola opakují, jako sakura nebo vistárie, ale každý z nich je významově bohatý a dá se „přečíst“.

Samotné slovo "kimono", ve významu v jakém ho chápeme dnes, se začalo používat teprve v období Meidži (1868–1912), kdy Japonci po nuceném otevření země museli zvědavým cizincům vysvětlovat, co vlastně mají na sobě: doslova znamená „věc (mono), kterou si oblékáme (ki)“. Do té doby ovšem oděv prošel dlouhým materiálovým vývojem: původní konopnou tkaninu nahradilo v období Jamato (300–550) postupně dovážené čínské hedvábí a v následujícím období Asuka (550–710) si Japonci osvojili i techniku jeho barvení.

Kimono bylo symbolem společenského postavení

To, kdo mohl nosit jaké materiály, barvy a vzory, nebylo v Japonsku ponecháno náhodě. Od období Edo (1603–1868) šógunát opakovaně vydával takzvané sumptuární zákony, které přesně stanovovaly, jaké materiály, barvy a zdobení smí nosit příslušníci jednotlivých společenských vrstev. Nejvýše postavená samurajská třída měla k dispozici hedvábí, bohaté výšivky zlatou a stříbrnou nití i sytější barvy, zatímco obyčejní lidé, rolníci, řemeslníci i obchodníci, směli nosit jen konopí nebo bavlnu, a to navíc jen v omezené paletě barev: hnědé, šedé a postupně i indigově modré tóny. Zákon z roku 1683 dokonce běžným rodinám výslovně zakázal nosit vyšívané rodové znaky, tedy prvek, který dnes u kimon signalizuje stupeň formálnosti.

Podobně vrstevnatý příběh má i barvení indigem (aizome). Poprvé se v Japonsku objevilo už v období Heian (794–1185), kdy bylo vyhrazeno výhradně císařskému dvoru a aristokracii. Od dvanáctého století si ho začali oblibovat samurajové, kteří indigem barvili látku nošenou pod zbrojí: kromě hluboké modré barvy oceňovali i to, že indigo látku zpevňuje, odpuzuje hmyz a má antibakteriální účinky, což bylo na bojišti nebo pod těžkou zbrojí praktickou výhodou. Poranění a odřeniny se rychleji hojily. Teprve s nástupem sumptuárních zákonů v období Edo, kdy bylo obyčejným lidem hedvábí zapovězeno a bavlna se stala běžně dostupnou, se indigo přesunulo mezi lidové vrstvy jako téměř jediná povolená barva. Z někdejšího aristokratického privilegia se tak stala barva každodenních pracovních oděvů, dětského oblečení i letních kimon jukata, a dodnes bývá indigo přezdíváno "Japan Blue".

Právě tady, v napětí mezi zákazem a touhou po odlišení, se zrodila jedna z nejzajímavějších kapitol japonské módy. Bohatí obchodníci, kteří měli peníze, ale ne společenské postavení, které by jim dovolovalo je okázale předvádět, začali hledat skulinky v zákoně. Navenek nosili předepsanou skromnou bavlnu v tlumených barvách, ale podšívky kimon si nechávali šít z nejdražšího hedvábí, barveného sytou červenou nebo zdobeného bohatou výšivkou, viditelnou jen na okamžik, když se člověk pohnul nebo svlékl svrchní vrstvu. Ze stejného ducha vzešla i takzvaná estetika iki, tedy nenápadná, zdrženlivá elegance založená na jemných odstínech hnědé, šedé a modré (japonské rčení mluví o "48 hnědých a 100 šedých" (四十八茶百鼠)), kde se sofistikovanost neprokazovala okázalostí, ale naopak schopností najít nekonečné jemné variace v rámci zdánlivě přísných limitů. Je to princip, kterému bychom dnes možná řekli "tichý luxus" (quiet luxury): honosnost, kterou nevidí každý kolemjdoucí, ale jen ten, kdo ví, kam se dívat.

Kimono jako mizející tradice

Kimono bylo po staletí oděvem pro muže i ženy, který vyjadřoval sociální postavení, rod, věk i roční období. Dědilo se z generace na generaci a často představovalo celé rodinné jmění. Zlom přišel s reformami Meidži a otevřením země zahraničním vlivům roku 1868, kdy Japonci začali postupně přejímat západní oděv, jófuku. Dnes se nosí především při slavnostních příležitostech, rodinných událostech, náboženských obřadech a tradičních kulturních aktivitách.

Kimono se obléká přes několik spodních vrstev bílého prádla jednoduchého střihu. Klíčovým prvkem celého oděvu je pás obi, který může být až 360 centimetrů dlouhý. Obi se kolem těla ovine a na zádech se uváže do dekorativního uzlu. Dalším doplňkem jsou tkanice obiage a obidžime, které mimo jiné pomáhají držet pás obi pevně na svém místě. Obléknout se do formálního kimona vyžaduje řadu doplňků a značnou zručnost. Nejde tedy jen o vysokou pořizovací cenu, ale i o složitost oblékání, čištění a uchovávání, což postupně vedlo k tomu, že kimono z běžného života mizí. Mladé generaci dnes nošení tak náročného a svazujícího oděvu už mnoho neříká, přestože snahu udržet tradici podporují i některá města a spolky. Před dvaceti lety Kjóto během jedenáctidenního festivalu nabízelo lidem v kimonu jízdu veřejnou dopravou zdarma, a pro ty, kdo už kimono nevlastní, otevřelo přímo za tímto účelem speciální půjčovnu.

Malý slovníček pojmů

Kimono (着物): doslova "to, co se nosí", tradiční japonský oděv ve tvaru rovného přehozu, uzavíraného vpředu a přepásaného obi. Rozeznává se řada typů podle formality, věku a rodinného stavu nositelky, například furisode s dlouhými rukávy pro svobodné mladé ženy nebo tomesode pro vdané ženy při formálních příležitostech.

Haori (羽織): krátký kabátek nošený přes kimono, obvykle sepnutý tenkou šňůrkou. Nosili ho muži i ženy, a na rozdíl od kimona jej lze nosit i běžněji.

Obi (帯): široký pás, kterým se kimono přepásává a zavazuje na zádech do různě složitých vázání. Formálnější obi, například fukuro obi, bývají tkaná se zlatou a stříbrnou nití, méně formální nagoya obi jsou jednodušší.

Kamon (家紋): rodový znak, malý symbol vyšívaný nebo tištěný na kimono, obvykle na zádech, rukávech a hrudi. Počet znaků, tedy jeden, tři nebo pět, určuje míru formality oděvu: čím víc znaků, tím formálnější příležitost.

Šibori (絞り): tradiční technika vázané batiky, při níž se látka před barvením svazuje nebo sešívá do drobných uzlíčků, čímž vznikají charakteristické texturované vzory.

Jukata (浴衣): lehké letní kimono z bavlny, nošené bez podšívky, tradičně se obléká na letní slavnosti a ohňostroje, v některých prostředích také jako domácí či lázeňský oděv.

Nišidžin-ori (西陣織): proslulá tkalcovská tradice z kjótské čtvrti Nišidžin, sahající až do období Heian, tedy do roku 794, specializovaná na luxusní brokátové obi se zlatými a stříbrnými nitěmi.

Odkaz na můj starší článek o kimonech (2010, ale původně publikovaný spíše 2005): https://plus.rozhlas.cz/tradicni-kimona-mizi-z-japonskych-ulic-6646383